Řecko - perské války
ŘECKO-PERSKÉ VÁLKY
-PERSIE LEŽÍ SEVERNĚ OD ŘECKA(ZABRALA JIŽ EGYPT, MEZOPOTÁMII, INDII)
-PŘÍČINY VÁLKY:PERSIE NAPADLA ŘECKÉ OSADY V MALÉ ASII, ATÉNY JIM POMOHLY-PERSIE TO VZALA JAKO ZÁMINKU K VYHLÁŠENÍ VÁLKY
-KDY:5.ST.PŘ.N.L.
-BITVY:
1)MARATHON
-VÍTĚZ ŘECKO (MILTIADÉS)
-MARATHÓNSKÝ BĚH 42,2KM, FEIDIPIDÉS
2)THERMOPYLY
-VÍTĚZ PERSIE
PERSIE=XERXÉS (vystřídal Dareia I.)
ŘECKO=LÉONÍDAS (SPARTSKÝ KRÁL)
-PESIE BYLA V PŘESILE, NA BITVU SE PŘIPRAVOVALA 10LET
3)SALAMÍNA-VÍTĚZ ŘECKO (THEMISTOKLÉS), NÁMOŘNÍ BITVA
4)PLATAJE-VÍTĚZ ŘECKO
VE VÁLCE TEDY ZVÍTĚZILO ŘECKO A UDĚLILO PERŠANŮM TYTO TRESTY:
1)PERSIE MUSELA ODEVZDAT VÁLEČNÉ LOĎSTVO
2)PERSIE SE MUSELA VZDÁT ZABRANÝCH MALOASIJSKÝCH KOLONIÍ
Marathón 490 před n.l.
V roce 490 před n.l. se naplno projevilo nepřátelství Persie a samotného Řecka. Právě toho roku se rozhořela první řecko - perská válka, která světu dala i jedno světoznámé jméno - Marathón. Tento název znamená Fenyklové pole a právě toto místo se stalo místem porážky mohutné perské armády. Místopisně bychom Marathón určili jako osadu na východním pobřeží Attiky. Vraťme se však do minulosti.
Perský král Dareios se roku 490 před n.l. rozhodl vypořádat se s Řeky, kteří v předchozích letech podporovali své krajany na maloasijském pobřeží, kteří povstali proti perské nadvládě. Jmenovitě chtěl perský král dobýt Athény a Eretriu, tedy města, která si v pomoci počínala nejaktivněji, ale Řekům mohlo být záhy jasné, že v nebezpečí se ocitá celé Řecko, neboť perské válečné přípravy byly velkolepé. Perská transportní plavidla roku 490 před n.l. vyrazila a nápor perské armády se záhy převalil přes bezbrannou Eretriu. Nyní zbývaly Athény...
Zpráva o pádu Eretrie se rozšířila po celém Řecku a způsobila značný zmatek. Řecká města začala dávat dohromady kontingenty pro boj s Persií, začala také urovnávat vzájemné spory, neboť všichni věděli, že nejednotnost by mohla být zhoubná. Tyto posily se však začaly scházet příliš pomalu, neboť Peršané se vylodili dříve, než kdo čekal. A tak mohly Peršanům v jejich úderu proti Athénám zabránit pouze armády samotných Athén a posily v počtu necelé tisícovky hoplítů z Platají. Ostatní vojska včetně armády spartské se na místo příštího boje dostala příliš pozdě. Proto se perské vlně mohlo bránit pouze okolo 11 000 hoplítů...
Řecká armáda tedy zaujala místa na pahorcích u vesnice Marathón a připravovala se na houževnatý odpor, zatímco Peršané se v klidu vylodili. Starověcí dějepisci nám zanechávají zprávy o stovkách tisíc vojáků, které vyslal do boje Dareios, ale tyto zprávy jsou silně přehnané. Nyní si myslíme, že 400 transportních a 200 bojových lodí perského krále nevezlo více než 20 000 pěších a 5000 jízdních bojovníků pro boj na souši. Dalších 40 000 mužů ovšem tvořilo posádku této gigantické flotily. Proti Řekům tedy stálo asi dvaapůlkrát víc bojovníků.
Řekněme si něco málo o velitelích. Přímo v den bitvy měl z deseti stratégů velet Řekům Aristeidés, nezištný a poctivý politik, ale ten přenechal velení na svůj den svému kolegovi Miltiadovi. Miltiades byl potomkem thráckých králů, který byl roku 494 před n.l. donucen Peršany utéct do Athén, kde se ale velmi rychle adaptoval. Na rok 490 před n.l. byl zvolen stratégem, tedy jedním z deseti vojensky nejvlivnějších mužů ve městě. Právě on prosadil to, že se Athény postavily proti perské veleříši. Spoléhal na kvalitu řecké pěchoty, která měla svou kvalitou podle Miltiada potřít barbarské hordy Dareia. Miltiades byl velmi schopným a zkušeným vojákem, což mu dávalo nejlepší kvalifikaci na nadcházející bitvu. Na druhé straně Peršany vedl král Dareios, který měl podobnou vadu jako většina perských králů - byl schopným organizátorem, uměl sehnat a udržet mocnou armádu, ale na bitevním poli jej museli zastupovat jiní.
Obě armády byly rozestaveny, ale po několik dní se nic nedělo. Řekové čekali na posily ze Sparty a dalších měst, které by mohly změnit poměr sil na bojišti. Jistý běžec prý za dva dny uběhl 245 kilometrů, aby informoval spartské velitele o nouzi Athéňanů. Ti sice přislíbili svůj příchod, ale zároveň z náboženských důvodů nemohli odejít dříve než po úplňku. To už bylo příliš pozdě, neboť ani při okamžitém odchodu by nemuseli bitvu stihnout. Peršané neútočili, neboť nechtěli bojovat daleko od Athén, které chtěli po vítězství ihned dobýt. Navíc doufali v možnost zrady v Athénách, kde jim zvláště aristokracie byla příznivě nakloněna.
Miltiades cítil, že jeho postavení není ideální. Peršané totiž mohli využít velikosti své armády, držet jeho armádu v šachu u Marathónu, zatímco flotila se mohla klidně přesunout proti bezbrannému městu. Také možnost současného útoku na souši a pokusu o dobytí města z moře nemohla nechat stratéga klidným. Nakonec se rozhodl klid zbraní prolomit sám frontálním útokem, ale zhruba v té samé chvíli se Peršané rozhodli pro naložení části armády na lodě a odplutí k samotným Athénám. Druhá část jejich vojska, ta větší, měla svést pozemní bitvu nebo alespoň držet Řeky u Marathónu. Bitva musela nutně začít...
Miltiades si byl již dříve vědom toho, že perská kavalerie by mu mohla na křídlech způsobit těžké problémy. Proto posílil své krajní formace na úkor středu vojsk. Peršané ale udělali těžkou chybu tím, že rozdělili svá vojska, neboť k Athénám plula také většina kavalerie. Řekové tak získali silnou převahu na křídlech, byť vykoupenou minoritou v počtu mužů uprostřed.
Jak již bylo řečeno, Miltiades se rozhodl pro frontální útok. Obě vojska od sebe dělila minimálně jedna míle území, což pro perské velitele představovalo příliš mnoho místa pro frontální útok, který se prováděl v běhu a pochopitelně se zbrojí. Řekové však byli mnohem lépe vycvičeni; udeřili první a jejich hoplíté dokázali onu míli uběhnout z kopce rychle, v sevřené formaci a s 32 kilogramy vybavení...
Zatímco středy obou armád se do sebe zaklesly v tvrdém boji, na křídlech se situace vyvinula rychle ve prospěch Řeků, kteří stáli proti slabým oddílům iónských Řeků a primitivních kmenů z nitra perské říše, které se výzbrojí ani motivací nemohly rovnat athénským vojákům. Křídla perské armády byla záhy přemožena a vojáci z obou křídel začali prchat do tábora a k lodím...
V té samé chvíli ovšem elitní perští vojáci bojující proti oslabenému středu Řeků prolomili řady hoplítů. To mohlo znamenat konec bitvy a vítězství Peršanů, kdyby Athéňané neprojevili svoji disciplínu. Když vojáci z křídel viděli situaci svého středu, pustili snadnou kořist (vojáky prchající z perských křídel) a sami se pustili do útoku na střed perské formace. Ta byla záhy obklopena a obrat řeckého středu zpět do boje znamenal její obklíčení. Z něj se sice mnozí dostali, ale mnozí ne a právě zde padl výkvět perských branných sil. Kolaps perských sil se stal skutečností a všichni vojáci perské říše opouštěli bojiště, aby si na lodích zachránili život. Tentokrát už Řekové nepřítele pochopitelně pronásledovali a zajali sedm nepřátelských lodí. Ostatní se ale zachránili.
Miltiades musel po vítězství myslet i na to, že část perské armády míří k Athénám. Část armády proto zanechal na bojišti, zatímco se s většinou armády vydal na spěšný pochod do města. V té době přišli konečně spartští vojáci, právě včas, aby Athéňanům pogratulovali ke skvělému vítězství. Armáda se dala na pochod dlouhý 33 kilometrů v plném vybavení, navíc v hrozném vedru. Když však vojáci dorazili do Athén, Peršané ještě nebyli u města. Dorazili až o hodinu později, aby zhlédli tu stejnou armádu, která je porazila nedlouho předtím u Marathónu. K útoku už ani nedošlo a Peršané opustili Řecko.
Perské ztráty byly vyčísleny na 5400 mužů, z nichž mnozí se utopili při pokusu o únik. Athény a Plataje ztratily celkem 192 mužů. Perské ztráty stačily na to, aby se celá armáda i kompletní loďstvo otočily a odjely domů. Dvě řecká města porazila celou perskou veleříši. Marathón snad právě proto patří k nejslavnějším bitvám všech dob, vždyť šlo o jedno z největších vítězství Řeků v celé jejich historii. Ostatně odkaz této bitvy není jen vojenský - rovněž marathónský běh je pochopitelně nazván po události z doby bitvy u Marathónu, o čemž však už napíše Pavel Kadeřávek.
Po vítězném konci bitvy byl dle pověsti vyslán do Athén běžec Diomedón se zprávou o velkém vítězství. Když doběhl, dokázal již vzkřiknout pouze "Zvítězili jsme", načež vyčerpáním zemřel. Na základě této mýtické události, ke které ve skutečnosti nedošlo, se běhá při novodobých olympijských hrách marathónský běh o délce, dle údajné vzdálenosti mezi Athénami a místem bitvy, 42 195 metrů. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ostatně tuto pověst nezná ani Hérodotos, což znamená, že vznikla až dodatečně, navíc, marathónské bojiště bylo od Athén vzdáleno asi 66 kilometrů. (Jen pro úplnost; marathónský běh v tradiční délce se běhá od olympijského závodu v Londýně roku 1908, kdy pořadatelé jeho cíl umístili na výslovné přání manželky krále Edwarda VII. před královskou lóži.).
Thermopyly 480 před n.l.
Peršané v žádném případě nemínili ponechat marathónskou prohru bez odvety. Po několik roků však byli zaměstnáni jinými, svými vnitřními problémy. Nejdříve proti nim povstali Egypťané a roku roku 486 př.n.l. pod dojmem zpráv z evropského bojiště zemřel král Dáreios. Na jeho místo nastoupil Xerxés, nejstarší syn Dareia z jeho druhého manželství s Kýrovou dcerou Atossou. Nejdříve se vypořádal s egyptskými vzbouřenci a posléze se zaměřil na dobývání Řecka. Poslal do Sparty a Athén posly požadující klasické atributy poddanství, zemi a vodu. Avšak ti byli ve Spartě shozeni ze skály a v Athénách utopeni, v roztomilé paralele k osudu podobných poslů o deset let dříve.
Sestavil tedy obrovskou armádu čítající přes tisíc lodí a sto tisíc mužů ze všech koutů perské říše. Zvláštní jednotku tvořili perští Nesmrtelní, čítající deset tisíc mužů. Xerxés se rozhodl zaútočit na Řecko jak po moři, tak po souši. Bylo ovšem nutné přepravit tak početné suchozemské vojsko přes Helléspont což byl problém, jež řešil následujícím způsobem. Nechal postavit pontonový most z ukotvených lodí ve dvou řadách. Tento most, vytvořený 674 loďmi, které byly pospojovány lany a překryty trámy pro přechod armády, napoprvé rozmetala prudká bouře. Je známá historka, která vypráví, že Xerxés nechal vyplatit Helléspontu tři sta ran bičem, přičemž kati museli při výkonu "trestu" pronášet: "Vodo hořká, pán ti ukládá tento trest, protože ses dopustila urážky, aniž se ti od něho stalo nějaké příkoří. Král Xerxés tě překročí, ať chceš nebo nechceš.", zároveň byl sťat vedoucí přemosťovacích prací. Přechod Helléspontu se podařil až na druhý pokus.
Toto zdržení stejně jako pomalý postup velké armády umožnil Řekům získat potřebný čas k zorganizování obrany. Sparťané, disponující nejsilnějším vojskem, už na podzim roku 481 př.n.l. svolali sněm, který později dostal název panhelénský kongres. Mezi 31 účastníky, z nichž 13 už bylo členy peloponnéského spolku ovládaného Spartou, byli i Athénští vedení Thémistoklem, velitelem athénského vojska. Zde vznikl plán vyslat spojená vojska deseti tisíc mužů pod vedením Sparťana Oieneta, jenž by se měl pokusit udržet Peršany v údolí Tempe mezi Makedonií a Thessalií. K tomu ovšem nedošlo, neboť Thessalanům se nedalo příliš důvěřovat, a navíc Peršané mohli projít některým z dalších průsmyků. Namísto toho se řecká vojska rozhodla soustředit na východním pobřeží. Pozemní armádě velel spartský král Leónidas I. a tato armáda, čítající pouhých 300 Sparťanů a asi 7 000 spojenců, obsadila Thermopyly, 8 kilometrů dlouhý průsmyk mezi útesy Kallidromu v pohoří Oita a mořem, na nejužším místě široký pouhých padesát metrů. Loďstvo v síle 271 triér zaujalo postavení u mysu Artemísion na severu Euboie, kde se moře vlévá do úzkého průlivu mezi ostrovem Skiathem a pevninou. Takto byla pozemní i námořní vojska ve dvou na sobě vzájemně závislých postaveních a plán se opíral o to, že v těsných místech se podaří výrazně omezit vliv perské převahy.
Perská flotila, proplouvající podél nebezpečných thessalských břehů, utrpěla těžké ztráty způsobené vichřicí. Hérodotos vypravuje, že Athénští si na základě věštby povolali před bitvou na pomoc boha větrů Borea, který měl za manželku Óreithyji, ženu z Attiky. Boreas nezklamal a časně ráno se z čistého nebe přihnala od východu divoká bouře, která perskou flotilu zdecimovala o skaliska na členitých thessalských březích. Přesto Peršanům zůstala značná převaha, takže se jim podařilo řecké loďstvo obklíčit. Řekové proto pod vedením Sparťana Euribiada utvořili z lodí obranný kruh a odolávali až do setmění. V noci, přestože se bojovalo uprostřed srpna, se prudce snesla další bouře, trvající po celé tři dny. Ta postihla zejména perskou flotilu. Po bouři boj pokračoval dalším střetem, jež skončil bez vítěze, ale obě flotily utrpěly značné ztráty.
Mezitím Leónidas s pozemními vojsky po tři dny odrážel perské útoky, proti soutěsce nasazeného elitního oddílu perské armády - Nesmrtelným, avšak poté ztratil oporu levého křídla, když byli Řekové zrazeni Efialtem z Málidy, jenž za měšec zlata převedl perská vojska po tajné stezce za řecké postavení. Perské oddíly, vedené velitelem Xerxovy osobní stráže Hydarnem, se tedy takto dostaly Leónidovi do týla. Ten však zjistiv nepříznivý vývoj narychlo poslal tisícovku, třebaže nepříliš chrabrých Fóků, proti Peršanům, a navíc odeslal všechny ostatní spojence zpět k hlavnímu řeckému vojsku a sám se tři sta Sparťany, pro něž podle jejich hesla "Buď se štítem nebo na štítě" nepřicházel ústup v úvahu, zůstal v soutěsce, aby ji hájil a zdržoval tak postup Peršanů až do smrti.
Ve chvíli, kdy byli proraženi Fókové, kterým nepomohla ani narychlo postavená zeď a kdy se Sparťané dostali do těsného obklíčení, vyrazili proti hlavním perským silám a obsadili pahorek, kde se podle Hérodota bránili noži, pokud je ještě měli, i holýma rukama a zuby. Všichni tito stateční zde do jednoho padli, ale řecký odpor stál Peršany dvacet tisíc mrtvých, mezi nimiž byli i dva Xerxovi bratři. Toto hrdinské nasazení se pro Sparťany stalo příslovečné a hrdinnou smrt v Thermopylách připomíná deska s nápisem: "Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, poslušni zákonů jejich, mrtví že ležíme zde."
Když se o porážce dozvěděli řečtí velitelé loďstva, rozhodli se ustoupit. Sparťané se chtěli stáhnout do Argejského zálivu a využít obranný val budovaný přes Isthmos, přes celou Korinthskou šíji. Themistoklés na radu jednoho ze svých velitelů Mnésifila proti tomu protestoval. Argumentoval tím, že pokud Řekové nezlikvidují perské loďstvo, zeď přes Korinthskou šíji ani žádné jiné opevnění je nezachrání. Sparťané se podřídili, i když až poté, co pohrozil, že odvede athénské loďstvo k břehům Itálie. Toto rozhodnutí setrvat pak mělo v konečném důsledku uskutečnění pro Řeky vítězné bitvy u Salamíny, o které se dozvíte více v příslušném článku.
Salamis 480 před n.l.
Plataje a mys Mykalé 479 před n.l.
Za takovéto situace válečná porada řeckých velitelů rozhodla se v noci přemístit na ostroh nad říčkou Óeroé (přítok Aisópu), kde nehrozil nedostatek vody a vojsko bylo částečně chráněno před perským jezdectvem. Avšak řečtí spojenci, jejichž morálka již byla silně narušena, v noci neustoupili, nýbrž zamířili k Platajím, kde odložili zbraně. Poslušni a věrni zůstali jen Athénští, vedení Aristeidem. Spartský odchod byl také zdržen, neboť velitel jednoho menšího oddílu odmítal opustit stanoviště, pokládaje ústup před nepřítelem za zbabělost. Proto Sparťané vyrazili až těsně před svítáním a to už bez ohledu na neposlušnou jednotku. Po určité době však zastavili, neboť zpozorovali, že onen oddíl je následuje, a nechtěli jej zanechat samotný a tedy silně zranitelný.
V této době totiž již perské jezdectvo vyráželo k prvnímu útoku. S překvapením Peršané zjistili, že nepřítel opustil své stanoviště a vyrazili ho pronásledovat. Perský vrchní velitel si rovněž myslel, že se Řekové nakonec zalekli přesily a uprchli. Proto se osopil na svého zástupce - Artabaza, a vyčetl mu zbabělost, protože ten ho ještě před několika dny odrazoval od útoku a doporučoval podplatit některé řecké vůdce a izolovat tak Spartu a Athény. Mardonios poté okamžitě vyrazil v čele elitní jednotky Nesmrtelných, ostatní Peršané se přidali, překročili Asópos a ve stoupajícím svahu zaútočili na 50 000 Řeků.
Athéňané mezitím ustupovali po rovině a zůstali Peršany nezpozorováni, ale zato se střetli s řeckými oddíly bojujícími v perské armádě. Největší řež ovšem probíhala mezi Sparťany a jádrem perské armády. V kritické chvíli dokonce vyslali posla s žádostí o pomoc k Athéňanům, kteří se ovšem k nim nedokázali probít, a tak zůstali Sparťané osamoceni. Přesto dokázali odrazit silný perský nápor. Boj v této době probíhal u Démétřina chrámu a byl dlouho nerozhodný, dokud se jednomu Sparťanovi, Arimnéstéovi, nepodařilo smrtelně zranit vrchního velitele Mardónia, po jehož smrti se Peršané dali na útěk a uchýlili se za kolové hradby, kde opět začali klást silný odpor až do příchodu athénských oddílů, které měly větší zkušenosti s dobýváním hradeb a kterým se na ně podařilo vyšplhat a prolomit je.
Následně se bitva změnila v masakr, z něhož si zachránilo život pouze asi 40 000 mužů pod přímým velením dotčeného vojevůdce Artabaza, který tyto vojáky odvedl ještě před začátkem bitvy a přes Helléspont se s nimi později vrátil do Asie, a 3 000 zajatců.
Ztráty Řeků byly vcelku nepatrné, Sparťanů padlo 91, oddíl Tegejských, který jako jediný ze spartských spojenců je neopustil, vytrval s nimi po celou bitvu, ba vedl si velmi statečně, například jako první vnikl do perského opevnění, ztratil 16 mužů a Athéňané přišli o 52 bojovníků. Řekové ukořistili obrovskou kořist, kterou si rozdělili. Zvláště byli ohromeni bohatstvím Mardoniova stanu, který mu zanechal sám Xerxés. Samotné Mardoniovo tělo zůstalo na bojišti. Velitel aiginského oddílu Lampón navrhoval mrtvému useknout hlavu, avšak spartský velitel Pausaniás to odmítl. Příštího dne tělo již nebylo nalezeno. Údajně se Mardoniovu synu Artontovi podařilo podplatit jednoho Efesana, aby jeho otce tajně pohřbil.
Na památku této bitvy byl v Delfách postaven bronzový sloup, spletený z těl tří hadů, jejichž hlavy mířily do tří stran a o než se opírala tradiční zlatá trojnožka.
Po této kruté porážce se Peršanům záhy dostalo další, snad ještě víc zdrcující, a to v bitvě u Mykalé. Ve dnech, kdy řecká armáda u Platají odrážela útoky perské jízdy ve dnech těsně před rozhodujícím střetem, obdržel spartský král Leotychidés II. tajnou zprávu od Ióňanů, že hodlají povstat a žádají o vojenskou pomoc. Leotychidés velící spojené řecké flotile o síle asi 250 triér, která právě kotvila u ostrova Délu, rozkázal okamžitě vyplout k ostrovu Samu, odkud poslové přišli. Avšak Peršané se díky zvědům o flotile dozvěděli, a protože si už netroufali na námořní bitvu, stáhli se z ostrova na protější pevninu, poloostrov Mykalé. Tam vytáhli lodě na břeh a celé ležení včetně lodí obehnali palisádami.
Leotychidés před bojem veřejně vyzval iónské vojsko, aby zběhlo, a dosáhl tak toho, že Peršané ztratili k iónským spojencům důvěru. Oddílu ze Samu dokonce odebrali Peršané zbraně. Bitva započala řeckým úderem, který se ovšem zastavil ještě před opevněním. Po určitou dobu byla bitva vyrovnaná, když se samští a posléze i ostatní Iónové začali obracet proti Peršanům. Tím byl výsledek bitvy prakticky rozhodnut. Řecký nápor zatlačil protivníky do opevnění a podařilo se jim proniknout za nimi. Následovalo krvavé vraždění, z něhož unikly pouze nepatrné trosky perských jednotek, které uprchly do hor.
Řecká tradice klade obě bitvy do stejného dne. Bitva u Platají se měla odehrát ráno a u Mykalé večer. Víme ale, že tomu tak nebylo a že k bitvě u Mykalé došlo až o několik dnů později. Ostatně Řekové před tímto střetem již znali výsledek platajské srážky a zajisté to mělo velký vliv na jejich bojovou morálku. Toto vítězství můžeme pokládat za poslední bitvu tradičně datovaných řecko - perských válek, tedy části dějin, kdy se Řekové bránili na vlastním území proti perským přesilám hájíce tak svou svobodu.