Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. Jan Nepomucký (Johánek z Pomuku)

 

 
 
 
Jan z Pomuku
Světec, nebo oběť mocenského střetu
(Karolína Svobodová) 
 
 
 
ÚVOD
 


 

Jan z Pomuku. Náš světec, který je populární i v cizině. Světec, jemuž je zasvěceno nespočet kaplí, kostelů. Světec, jehož sochy můžeme spatřit nejen na vesnicích, ale i ve městech. Jan z Pomuku, symbol mlčenlivosti, symbol věrnosti. Svatý Johánek, jehož všichni považují za mučedníka svrženého neprávem do Vltavy. Jaké byly ale okolnosti jeho umučení? Proč je vyobrazován s pěti hvězdami nad hlavou?
Otázek nalézám spousty a budu se snažit je všechny průběžně zodpovědět. Ovšem nejdůležitější zní takto: Byl Jan opravdu světec? Nestal se „jen“ obětí mocenského střetu?
Svatý Jan je skutečně vnímán jako jeden z největších Čechů. Nosí ale tento titul oprávněně?
1 JAN Z POMUKU
 
1.1 Janův život - stručný přehled
Jan z Pomuku se narodil pravděpodobně roku 1340 v osadě Pomuku, nyní Nepomuku, která spadala cisterciáckému klášteru pod Zelenou Horou. Na místě, kde Jan žil, je dnes vystaven honosný barokní kostel, zasvěcený právě tomuto světci. Název obce, v níž se Jan narodil, zněl původně Pomuk. V roce 1140 cisterciácký řád založil v Pomuku klášter, zapsaný v řádovém seznamu roku 1145. Proto je nutno název Nepomuk pokládat až za pozdější. Vždyť i sám Jan, se podepisoval „Johannes Filip olim Welflini de Pomuk“, tedy jako rodilý z Pomuku.  Jan byl pokřtěn v kostelu sv. Jakuba, kde získal i základy vzdělání. Další studia Jan absolvoval nejspíše v Žatci. Jan byl velmi chytrý a nadaný. Je dokonce doloženo, že studoval na Vysokém učení v Praze, dále pak církevní právo v Padově. Avšak o Janově dětství toho víme jen málo. Janův otec se jmenoval Velfín (Welfin), proto se spekuluje, že Jan je původem Němec. Velfín byl pomucký rychtář. Co se týče Janovy matky, nejsou dochovány žádné zprávy.1
Jméno Jan z Pomuku můžeme poprvé zaznamenat až roku 1370 (1369), kdy se stal veřejným notářem v Praze. V dalších letech procházel církevními úřady. Byl oltářníkem v kapli sv. Víta. Následně studoval církevní právo v Padově. Až roku 1389 dosáhl jmenování generálním vikářem (tj. zástupcem pro správní záležitosti) pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jan byl rovněž farářem u sv. Havla, později arcijáhnem žateckým. Jan zemřel dne 20. 3. 1393, kdy bylo jeho umučené tělo svrženo z mostu do Vltavy. Avšak jeho tělo bylo nalezeno až 17. 4. 1393.
1.2 Příčiny Janovy smrti
Jan z Pomuku byl shozen 20. března 1393 kolem 21. hodiny z Karlova mostu do Vltavy. Podle smyšleného příběhu, o kterém se můžeme dočíst v kronikách, bylo důvodem Janova zavraždění zpovědní tajemství, které odmítl, coby zpovědník královny Žofie, manželky Václava IV., vyzradit i samotnému veličenstvu. Proto bývá Nepomuk často vyobrazován s prstem na ústech.
Ve skutečnosti ale o zpovědní tajemství nešlo. Navíc podle historiků by tak významná osoba mohla jen stěží vykonávat „podřadnou“ funkci zpovědníka.2
Jan byl obětí dlouholetého konfliktu (nesváru) mezi pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna a již zmíněným českým králem, Václavem IV. Král lpěl na tom, aby mohl ovlivňovat volbu nových biskupů, i dalších církevních hodnostářů. Stejný názor pochopitelně nesdílel pražský arcibiskup. Roku 1393 mělo dojít k volbě nového kladrubského opata. Avšak král chtěl omezit moc pražského arcibiskupa. Václav měl v plánu vytvořit nové biskupství, jež by spravoval on sám. Základem se měly stát právě kladrubské statky tamějšího kláštera, kde umíral stařičký opat Racek. Arcibiskup si byl ale vědom nebezpečí, a proto dal urychleně pokyn k volbě nového kladrubského opata, i bez souhlasu Václava IV. Novým opatem se stal Olen, jehož volbu Jan Nepomucký dne 10. 3. 1393 potvrdil. Král vzplanul proti Jenštejnovy hněvem, protože porušil a nebral v potaz panovníkovu moc. Jenštejn, v té době pobýval na Roudnici, byl vyzván královským poselstvem, aby se vrátil do Prahy a vysvětlil okolnosti dosazení nového opata. Generální vikář Jan spolu s oficiálem Mikulášem Puchníkem přiměli arcibiskupa, aby se za králem dostavil. Jenštejna do Prahy doprovázel Jan z Pomuku, Mikuláš Puchník a hofmistr Něpra. 20. 3. 1393 měla být již dohodnutá smlouva stvrzena králem. Král však nereagoval dle očekávání arcibiskupa. Přikázal zajmout Mikuláše, Jana, míšenského probošta Václava Knoblocha, dokonce i samotného Jenštejna. Při zatýkání ale arcibiskupovi pomohla jeho čeleď, a tak arcibiskup v klidu opustil Prahu. Doprovod arcibiskupa byl ale veden na Hrad do kapitulní síně, kde je vyslýchal samotný král. Poté byli mučeni a vězněni ve staroměstské rychtě. Vyšetřovací kruh se zmenšoval. Zbyli už jen dva - Jan z Pomuku a Mikuláš Puchník. Výslech a mučící proces probíhal asi následovně: nejprve byli zajatci taženi za sucha, tzn. věšeni za svázané ruce za zády a vytahováni ke stropu mučírny. Poté byli páleni v bok. U Jana použil kat i palečnice. Král však byl údajně v podnapilém stavu a nebyl spokojen s průběhem mučení. Proto kázal vyšetřované mučit k smrti. Nakonec ale král uznal, že přestřelil a chtěl po vězních, aby odpřísáhli a podepsali, že o mučení pomlčí. Mikuláš byl propuštěn, ale Johánek byl již v bezvědomí a zemřel. Jeho tělo přikázal Václav IV. svázat a shodit z mostu do Vltavy. Jan byl blahoslaven roku 1721 papežem Inocencem XIII., ke svatořečení došlo až roku 1729 papežem Benediktem XIII.
1.3 Janovo tělo
Janovo tělo se prý vynořilo na hladinu Vltavy až 17. dubna 1393, tedy přibližně o měsíc později. Tělo bylo nejprve pochováno v kostele sv. Kříže Většího a 22. listopadu 1393 přeneseno do chrámu sv. Víta.3 Dlouhá tři staletí se rozvíjel Janův kult pouze v tomto kostele, celonárodně ctěným se Jan stal až v 17. století, a to díky jezuitům. Janovy ostatky byly exhumovány v 18. století, kdy z jeho lebky vypadla červená tkáň, která byla chybně označena jako jazyk, symbol nevyzrazení zpovědního tajemství, a Jan byl opěvován jako světec. Ovšem roku 1973 vědci zjistili, že opravdu nešlo o jazyk, nýbrž o část mozku. Jan byl konečně roku 1729 prohlášen za svatého. Císař Karel VI. dal popud, aby byla zahájena sbírka pro vybudování hrobu Jana Nepomuckého.4
1.4 Vznik dvou Janů
Osoba Johánka vedla ke vzniku legend a musím zároveň s tím podotknout, že se šířily především nepřesné zprávy o jeho smrti. Datum Janova úmrtí se uvádělo již roku 1383, tedy o celých 10 let dříve, než se událost stala. Ovšem rok 1383 je spjat s Johánkem z Dubé, který ovšem zemřel až v dalším století. Historici zjistili i příčinu tohoto omylu. Na starém pergamenu, s číslem stránky 383, byla při jeho novém záznamu připojena jednička, tudíž vzniklo datum 1383. V polovině 16. století byl tento chybný letopočet vytesán na Janův náhrobní kámen. Václav Hájek z Libočan, který psal svou Kroniku českou, si nedovedl tento letopočet (1383) vysvětlit, a tak do svého díla zakomponoval Jany dva. Jednoho, který zemřel již roku 1383 a byl utopen pro zachování zpovědního tajemství a druhého, který zemřel o deset let déle a byl utopen pro potvrzení kladrubského opata. Nutno podotknout, že uctíván jako světec byl Jan číslo jedna, nikoliv tedy skutečný Jan. Hájkův omyl se dostal i do kanonizační buly, tudíž byla v podstatě kanonizována neexistující osoba. Teprve v 18. století se diskutovalo o možném Hájkově omylu. Nejprve však historici oba Jany ztotožňovali. Josef Dobrovský r. 1779 napsal kritiku svatojánské legendy, která tvrdí, že byl pouze jeden historicky doložený Jan z Pomuku - ten, který potvrdil volbu nového opata. Dobrovský pokládal pouze za výmysl nevyzrazení zpovědního tajemství. K Dobrovskému se připojil později i František Palacký.5
1.5 Zdravotní stav Jana Nepomuckého
Přední český antropolog Emanuel Vlček provedl výzkum ostatků Jana Nepomuckého a zjistil, že zdravotní stav sv. Jana byl uspokojivý. Na páteři byly nalezeny jen degenerativní změny, avšak odpovídající dožitému věku. Chrup měl Jan rovněž zdravý, měl jen povrchní kazy a chyběly mu dvě stoličky. Co se týče Janovy lebky, byla odlomena horní čelist, jařmový oblouk byl zlomen. Zlomeniny vznikly opakovanými údery tupého nástroje, vedenými velkou silou - pěstí, kopanci. Nad pravou lopatkou pod dolním okrajem kloubní plochy byla nalezena trhlina, z čehož můžeme soudit, že Jan byl zavěšen za ruce svázané na zádech a nárazem kosti pažní na klenbu kloubu a došlo k vykloubení pažní při tzv. štosování. Na kosti kyčelní a kostí sedací bylo nalezeno několik ran, které byly způsobeny pilovitým nástrojem. Janovu smrt mimo černé zlomeniny způsobilo i pálení boků ohněm, kdy pravděpodobně došlo k selhání životně důležitých orgánů, jako například srdce, jater apod.6
1.6 Janovo rodiště
Pomuk, trhová ves, kde se narodil kolem roku 1340 sv. Jan. Vesnice se nacházela v blízkosti cisterciáckého kláštera, který byl založen již ve 12. století. Od druhé poloviny 13. století se ale tatáž vesnice začala označovat novým názvem Nepomuk, který tak zatlačil původní označení Pomuk. Podle tradice se Janův rodný domek nacházel na místě dnešního kostela sv. Jana Nepomuckého. Právě sem se lidé chodí modlit a vzdávat hold českému světci. V 17. století zde byla vystavěna Janova svatyně, která ovšem vyhořela, ale po dvou letech byla opět obnovena. V 18. století malou svatyni nahradila honosná stavba, vzniklá podle plánů špičkového barokního stavitele, Kiliána Ignáce Diezenhofera.
1.7 Atributy sv. Jana Nepomuckého
Jan Brokoff vytvořil nejznámější sochu sv. Jana Nepomuckého, jež stojí na Karlově mostě. Sochu poznáme snadno. Jan je oděn v rochetě, na hlavě má biret a kolem hlavy 5 hvězd. Hvězdy připomínají legendu, když Janovo tělo našli rybáři. Hvězdy mohou symbolizovat 5 Kristových ran nebo latinské litery - TACUI, tedy mlčel jsem. V ruce Jan drží krucifix a případně ještě palmu, symbol vítězství. Jan bývá zobrazován i s prsty před ústy symbolizující nevyzrazení zpovědního tajemství, ovšem jako již zmíněné litery TACUI. Dalším atributem je jazyk, staroboleslavské paladium (světec totiž podle legend putoval do Staré Boleslavi), most.
1.8 Jan Nepomucký, světec proslulý i za hranicemi
Jan Nepomucký patří bez pochyby k nejznámějším osobnostem České republiky. Avšak na památku Johánka je vybudováno nespočet kaplí a kostelíků po celém světě, a to především v Bavorsku, ale také v Latinské Americe.
1.9 Kult svatého Jana
Janovy ostatky jsou od 14. století uloženy v chrámu sv. Víta v Praze. Janovo rodiště i Janův hrob se staly místem, kam putuje mnoho poutníků. Jan je patronem právníků, lodníků, mlynářů. Jan je vnímán zároveň jako ochránce před povodněmi.
 
2 VÁCLAV IV.
 
2.1 Václav IV. - král vládnoucí na podzim středověku
Jelikož umučení Johánka se dává za vinu především českému králi Václavu IV., stručně se zmíním o jeho životě. Václav se narodil roku 1361 Karlu IV. a jeho třetí manželce Anně Svídnické. Václav se narodil v Norimberku, významném říšském městě, kam dal Karel IV. převézt z Čech korunovační klenoty. Karel IV. nechal sotva narozeného Václava IV. zvážit a stejné množství zlata, 4 kilogramy, poslal symbolicky do Cách. Anna Svídnická zemřela již roku 1362, macechou Václava se stala Alžběta Pomořanská, která ale o Václava zájem neměla, spíše prosazovala své děti.7
Václav byl hezký, vzdělaný mladý muž, jenž byl dobrým společníkem. Na druhou stranu je Václav IV. líčen spíše negativně, jakožto cholerik, alkoholik, král, kterého zajímá více lov a víno nežli vláda, surovec, jenž se nebál přiložit ruku k mučení nebohého Johánka. Papež Pius II. Václava dokonce vylíčil jako osobu, která je naprostým opakem svého otce Karla IV. - v negativním slova smyslu. Je pravda, že Václav byl korunován hned ve 2 letech českým králem, kdy prý znečistil nejen sebe, ale i trůn. Již ve svých patnácti letech získal titul římského krále. Václav tedy ani nemusel vynakládat nějaké úsilí pro zisk těchto funkcí. Václav si, díky otcově péči, zvykl na to, že se nemusí on sám vlastně snažit, že mu vždy někdo dobře poradí a pomůže. Je však nutno přiznat i fakt, že Václav nastoupil na trůn na podzim středověku, tzn. v poslední třetině 14. století, kdy se nakupily závažné problémy. Václav se dostával do křížku naprosto se všemi, ať už šlo o církev, šlechtu, nevlastního bratra Zikmunda, který Václava i zajal. Václavovu smrt uspíšily zejména události související s husitstvím. Když se Václav roku 1419 doslechl o pražské defenestraci, postihla ho mozková mrtvice a zemřel.8
 
 ZÁVĚR
Sv. Jan Nepomucký byl bezpochyby Bohu oddaný člověk, který se bohužel ocitl v nesprávnou chvíli na špatném místě. Jan, jakožto generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, jen potvrdil volbu nového kladrubského opata, což ale vůbec nebylo po chuti českému králi Václavu IV. Celý spor mezi církevní a světskou mocí nakonec vyvrcholil umučením nebohého Johánka, jehož tělo bylo následně shozeno do Vltavy.
Co se ovšem týče legendárního Jana - zpovědníka, nutno podotknout, že tato fiktivní postava byla vytvořena pouze na základě domněnek, mimo jiné také v souvislosti s mozkovou tkání, která byla dříve chybně vnímána (i historiky) jako jazyk, tedy symbol nevyřčeného zpovědního tajemství.
Ostatně i antropologicko-lékařský průzkum kostrových pozůstatků Jana Nepomuckého, provedený v 70. letech 20. století, potvrdil, že Nepomuk byl skutečně mučen, což potvrdily nálezy na jeho kostech. Proto můžeme Jana pokládat za světce - žil dle církevního Desatera, zemřel mučednickou smrtí. A tak jsou jeho ostatky uctívány a střeženy v Praze jako posvátný poklad.
 
 
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
 
JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v učebnicích nebývá 1 aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte. 2. vydání Praha: Motto, 2012. ISBN 978-80-7246-622-1
VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli - Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. 1. vydání Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0400-9
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378 - 1437 - Lucemburkové na českém trůně II. 1. vydání Praha: Libri, 2000. ISBN 80-85983-98-2
SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361- 1419, K předpokladům husitské revoluce. 1. vydání Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 73/510-21-8.5
ŠTĚPÁNKOVÁ A., SLEPIČKA P. Odmaturuj z dějepisu 1. 1. vydání Brno: DIDAKTIS, 2006. ISBN 80-7358-059-4
STIBRAL, Jiří. Dvě tajemství krále Václava IV. 1. vydání Třebíč: Akcent, 2008. ISBN 978-80-7268-525-7
 
 CITACE
 
1 - VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli - Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. 1. vydání Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0400-9, s. 142        
2 - JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v učebnicích nebývá 1 aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte. 2. vydání Praha: Motto, 2012. ISBN 978-80-7246-622-1, s. 216
3 - tamtéž, s. 216
4 - Emanuel. Jak zemřeli - Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. 1. vydání Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0400-9, s. 153
5 - tamtéž, s. 150
6 - tamtéž, s. 166
7 - JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v učebnicích nebývá 1 aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte. 2. vydání Praha: Motto, 2012. ISBN 978-80-7246-622-1, s. 208
8 - ŠTĚPÁNKOVÁ A., SLEPIČKA P. Odmaturuj z dějepisu 1. 1. vydání Brno: DIDAKTIS, 2006. ISBN 80-7358-059-4, s. 179
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA