Jdi na obsah Jdi na menu
 


Solón a Kleisthenés - je lepší archont nebo tyran

 

 

 

SOLÓN A KLEISTHENÉS

JE LEPŠÍ ARCHONT NEBO TYRAN

 

 (Karolína Svobodová)

 

ÚVOD

 

V této seminární práci se budu zabývat starověkým Řeckem. Časově si tento stát zařadím do doby kolem 6. a 5. století před Kristem.

Již titul seminární práce naznačuje, čím se budu v následujících stránkách zabývat. Pokusím se, jako moderní člověk 21. století, přemístit do dob dávných Řeků
a představím si jejich životy. Konkrétně se ocitnu v Athénách. Cílem mé práce je zodpovědět nelehkou otázku. Je lepší vláda archonta, například „otec demokracie“ Solóna? Nebo je naopak výhodnější vláda tyrana Peisistrata, kterého svět vnímal a možná dodnes chybně vnímá jako krutovládce?

Téma jsem si nezvolila náhodně. Měla jsem dojem, že Solón je zkrátka bezchybný demokrat, který učinil přesně to, co slíbil. A Peisistrata? Toho jsem vnímala jako úpadkového tyrana, který zmanipuloval lid a pomocí něj se dostal až na vrchol moci
a nastolil tyranidu, která všem jen škodila. Kleisthena jsem znala jako „toho pána“, který zavedl ostrakismus, tedy střepinový soud. Avšak při důkladném koumání a zkoumání jsem narazila na velmi zajímavé informace a z nich vyplývající závěry.

 

  1 ŽIVOT VE STAROVĚKÝCH ATHÉNÁCH

  1.1 Athéňané (všední život, postavení)

Jelikož jsem zástupkyní něžného pohlaví, ráda bych nejprve popsala, jak se asi žilo tehdejším ženám v Athénách.  Ženy tehdejší doby neměly takřka žádná práva, byly podřízeny mužům, ať už se jednalo o otce, či později o manžele. Vzdělávat se nemohly, ale chovat se musely podle předpisů slušného chování, tedy tak, jak si přáli
a vyžadovali muži. Muži žili od žen odděleně. A co takzvaně tuctová žena v Athénách dělala, přesněji řečeno musela dělat? Starat se o rodinu - domácnost, vařit, hlídat děti, uklízet, prát a tkát. Její pomocnou rukou byla buď dcera, nebo služebná. Ženy mohly vycházet z domu pána domu jen na nákupy, duchovní obřady, popřípadě na slavnosti. Dívky se vdávaly kolem patnáctého roku věku. Předpokládalo se totiž, že mladá dívka je stále panna.  Muži se ženili podstatně déle, a to kolem třicátého roku života. V té době to byli otcové, kteří svým dcerám vybírali jejich nastávající partnery. Tudíž je zcela pochopitelné, že ve většině případů se láska a podobné „zbytečné city“ opomíjely. Athénskou dívku si s čistým svědomím dovolím označit služkou, či ji dokonce srovnávám s otrokyní. K emancipaci žen dochází až kolem 3. století před Kristem za vlády Alexandra. To bychom ovšem přeskočili staletí.

Muži měli přesně opačné postavení. Pokud tedy nebyli bezprávní. Muži mohli zastávat významné posty, být voleni do archonátu (úřední sbor v Athénách), soudu. Mohli rozhodovat o všem důležitém (samozřejmě ve jménu blaha všeho lidu a obce). Velmi důležitým úkolem pro zdatné muže tehdejší doby byla vojenská služba.

Athény obývaly všechny třídy lidí. Aristokraté („ ti vznešení“), rolníci, řemeslníci, obchodníci, vojáci, ale také metoikové - usedlí cizinci, kteří pozbyli veškerých, dnes již samozřejmých, práv. Kupodivu daně přirozeně odvádět museli. Později se dočkali alespoň základních práv - například mohli vlastnit majetek a měli nárok na ochranu.

Nejníže postavení byli otroci, kteří vykonávali ty nejtěžší a mnohdy
i nejpodřadnější práce. Zprvu pracovali na polích, poté v dílnách. Nakonec byli zotročováni v dolech a jejich práce byla využívána ve všech odvětvích. Otrokem se mohl stát ale i svobodný člověk, například ten, kdo nebyl schopen splácet dluhy, stal se pak „otrokem pro dluhy“.

 

 

  2 SOLÓN – VZESTUP A PÁD

  2.1 Původ a nástup do politiky

Začnu netradičním způsobem. Solóna na úvod zařadím mezi 7 mudrců. Spíše za mudrce, než za demokratického politika ho  vnímal i Hérodotos (OSBORNE, 2000).1

Solón se narodil pravděpodobně roku 639 před naším letopočtem v Athénách, jeho otec patřil do střední třídy. Solón se zprvu zabýval obchodem, zajímal se o aktuální dění v Athénách, ve kterých vládla skupina urozených mužů, což by samo o sobě nebylo tak zlé, kdyby se neustále nepředháněli, kdo má větší moc, tím pádem lepší postavení a z toho vyplývající rozhodující slovo v podstatě o čemkoli. Solón špatně snášel, když si Megařané podmanili Salamínu a Athény jen bezmocně přihlížely. Solón, nadaný básník, předstíral, že se pomátl na rozumu. Složil báseň Salamis, ve které nabádal a „hecoval“ lid, aby Athény započaly aktivní boj proti Megařanům. To se mu skutečně podařilo, detaily však nejsou příliš známé. On i jeho přítel, pozdější tyran Peisistratos,se podíleli na pokoření Megary. Athéňané byli úspěšní, získali Salamínu. Obchod jen vzkvétal, protože byly konečně přístupné mořské obchodní cesty. Tak se mohlo čile vyvážet a dovážet zboží.

Roku 594 př. Kr. byl Solón zvolen bez problémů archontem, zároveň i soudcem
a zákonodárcem. Lid Solónovi nabídl, aby se stal samovládcem - tyranem. Ovšem Solón, jakožto moudrý mudrc, vzal rozum do hrsti a tyranidu nastolit odmítl. V roce 594 př. n. l. pověřili vypracováním nové ústavy Solóna (Volný, 2000).2

  2.2 Solónovy reformy

Nejprve musím vysvětlit odborný termín timokracie. Jak praví Slovník cizích slov pro nové století (2008, s. 377): „Timokracie, řec. je státní zřízení, v němž občanská práva jsou určována majetností občanů, vláda peněz“.3 Zmíním se o „legračnějším“ zákonu - zákaz hanlivě hovořit o nebožtíkovi. Další zákon (který by se v dnešním moderním světě myslím dobře uplatnil ) -  zákaz pomlouvat živé. A nabídnu také zákon, který praví, že každý má zaujmout nějakou stranu ve vážném (důležitém) veřejném sporu a mít nějaký názor. Celkem rozumné, že? A pokračovat můžu dál. Kdo přistihl cizoložníka, měl právo ho usmrtit. Za únos a znásilnění svobodné ženy se však účtovala jen pokuta. Zatím se Solónovými reformami souhlasím. Za moudré například považuji i to, že zakázal vyvážet z Athén nedostatkové zboží a naopak podporoval vývoz zboží „nadbytkového“. Vyvážely se olivy, olivový olej a keramika. Solón také unifikoval míry a váhy.

 Solón po nastoupení do funkce archonta (nejvyššího úředníka v Athénách) přesně nevěděl, jak má pomoci chudým. Byl si ale zcela jist, že by měl. Slíbil jim tedy půdu, avšak boháčům ruku v ruce s tím naopak zaručil, že jim půdu nevezme. Pouhými slovy si zajistil náklonnost všech vrstev. Ale samozřejmě a zcela pochopitelně jen dočasně. Jak se říká, nic není věčné. Nutno ale podotknout, že otrokům s dluhy skutečně pomohl. Zrušil otroctví pro dluhy, otroky prodané z tohoto důvodu z otroctví vykoupil. Dodnes zůstává nezodpovězeno, kde vzal finance na jejich vykoupení. Přes tento jeho ušlechtilý čin však tehdy nepadlo ani slovo o tom, že by snad měl být zrušen otrokářský systém jako takový. Lidsky nepřijatelné, ekonomicky však naprosto v pořádku - kdo by pak pracoval v attických stříbrných dolech a zadarmo poskytoval svou pracovní sílu?!

Dalším z jeho mnoha opatření bylo rozdělení občanů do 4 majetkových tříd podle toho, kolik měli výnosů z půdy. Nejvýše postavení měli právo zastávat nejvyšší úřady (stát se archonty nebo pokladníky), spadali pak do skupiny pentakosiomedimnoi. Pod nimi byla skupina hippeis. Občané, kteří se sem řadili, vykonávali vojenskou službu na koních jako jezdci. Zeugítai byla 3. třída. Ti (z mužů), kteří sem spadali, také vykonávali vojenskou službu, avšak pouze jako „pěšáci“. Nejníže postavení byli ostatní svobodní Athéňané, například rolníci = agroikové, kteří měli právo účastnit se lidového shromáždění (ekklésiá), což nebylo vůbec málo, protože se zde projednávaly zahraniční věci, otázky voleb. Tímto timokratickým uspořádáním Solón zbavil výhradního postavení aristokraty, kteří samozřejmě jeho rozhodnutí neshledávali správným. Najednou mohli stát řídit i neurození občané. Solón též vyhlásil amnestii pro vyhnance, kteří ale nebyli vrahy nebo vlastizrádci. Nechal zřídit nejvyšší soud - héliaia, jehož členové byli voleni pomocí losu. S rozdělením do 4 majetkových tříd souvisí i zřízení rady čtyř set. Radu bychom mohli přirovnat k jakémusi parlamentu. Každá ze čtyř fýl vysílala 100 zástupců do rady. Volilo se i 9 archontů, jejichž volba probíhala opět losem. Archon měl moc výkonnou a moc soudní, archon polemarchos řídil vojenské záležitosti a achon basileus se zaobíral oblastí náboženskou. Dalším šesti archontům se říkalo thesmothetai, kteří dávali pozor na to, aby se dodržovaly zákony. Později - za Kleisthena, se tato skupinka archontů rozrostla o písaře (popř. tajemníka).

Solón zrušil Drakontovy zákony (z roku 621 př. n. l.), které dle něho byly příliš kruté. Nicméně Solón z nich zachoval ustanovení o vraždě - rozlišeno zde bylo úmyslné a neúmyslné zabití. Jinak zavedl celkově mírnější tresty. Dále nechal možnost odvolání se k soudu proti rozhodnutí úředníka, což bylo v té době velice odvážné.

Nyní následuje malá rekapitulace. Solón se stal archontem roku 594 př. n. l. Téhož roku vypracoval ústavu, ve které značně omezil práva aristokracie a zavedl nové státní zřízení, již zmíněnou timokracii. Ačkoli výsadní postavení neměli jen aristokraté, zdaleka nemůže být řeč o rovnosti občanů před zákonem. Od dob Solóna můžeme hovořit o jakémsi „soukromém vlastnictví“, od kterého se odvíjela další občanská práva. Solónovi šlo v prvé řadě o to, aby odstranil nebezpečí povstání zoufalého lidu, které by ohrozilo nejen statkáře, ale všechny zámožné obyvatele Attiky, tedy i majitele řemeslnických dílen a obchodníky (Oliva, 1954)4. Solón sice vykoupil otroky z dluhů, což je obdivuhodné, nutno ovšem zároveň s tím také dodat, že takový otrok zůstal zcela bez prostředků. Solón totiž půdu nepřerozdělil - a to byl hlavní důvod, proč nakonec nebyli spokojení ani boháči, natož pak obyčejní lidé.

 

  2.3 Básník Solón

 

Víme, že Solón se zmínil o bájné Atlantidě, avšak spis nedokončil. Po něm se
o Atlantidě zmínil Platón ve spise Timaios, ve kterém navazuje právě na Solóna. Podívejme se tedy na Solóna jako na básníka.

Solón ve svých básních hovořil o bídném postavení lidu, zejména chudých rolníků.  Výňatek je k dispozici v knize Raná řecká tyrannis (1945, s. 302): „ Taková po obci zkáza se šíří. Chudí pak lidé v celých zástupech jdou v cizí a dalekou zem, spoutání vazbou potupných pout a prodáni z vlasti.“ 5

Solón se ve svých básních chlubí (dalo by se říci, že i chvástá), jak jeho reformy pomohli obyčejnému lidu, přičemž nepoškodily boháče, opět nám poslouží kniha autora Olivy: „Lidu jsem tolik dal moci a významu, kolik mu stačí, neubrav jemu cti, nadto však nepřidav též, ty pak, kdož mívali moc a jměním vážnosti došli, také jsem na péči měl, chráně je potup a křivd. Jakoby mocným štítem jsem zakryl jedny i druhé, bráně, by onen či ten bezprávně zvítězit směl“(1954, s. 309). 6

V díle Pavla Olivy Raná řecká tyrannis se dočteme, že Solón se chlubil tím, jak vysvobodil lid z otroctví a uchránil jej před aristokraty (eupatridy). Zároveň s tím chtěl také dosáhnout kompromisu mezi těmito stranami. „A zákony jsem napsal pro šlechtu
a lid a spravedlivě přímé právo každému v nich vytkl. Jiný míti žezlo jako já, muž mysli zlé a chtivý zisku, sotva lid by býval zkrotil! Kdybych já byl provedl, co straně lidu protivné se líbilo, i to, co proti těmto zamýšlel zas lid, jak mnoha mužů byl by pozbyl tento stát!“(1954, s. 314) 7

 

  2.4 Od timokracie k tyrannis

 

Po konci funkčního období Solón z města odešel. Jeho přáním bylo, aby zákony, které sepsal, platily i po jeho odchodu.

Avšak konflikt mezi lidem a aristokraty, který Solón tak urputně potlačoval, vypukly nanovo. Athéňané ani nebyli schopní podvakrát se dohodnout na dalším archontovi. Když měl po své skončeném funkčním období odstoupit archont Damasias, vzdát moci se nechtěl. Athénští jej nakonec museli sesadit násilím.

Na scéně se objevil Peisistratos, přítel Solóna, který vycítil správné podmínky k tomu, aby se dostal k moci.

V té době proti sobě bojovali dvě skupiny. Paraliové - obchodníci a řemeslníci (vůdce - Megakles, otec Kleishéna) a Pediakové - aristokraté (vedl je Lykurgos). Peisistratos se nepřidal ani na jednu, ani na druhou stranu. Začal mocně podporovat chudé rolníky (diakriové), kteří tvořili davy a mohli by mu případně pomoci dostat se až na „vrchol“ Athén.

Peisistratos vymyslel dokonalou lest. Předstíral, že ho napadli a zranili protivníci. Jeho stoupenci mu poskytli potřebnou ochranu - mimochodem čítala 300 „bodyguardů“ s kyji. Pomocí svých „obuškářů“ se Peisistratos v roce 560 př. Kr. ujal vlády v obci. Zachoval Solónovy zákony. Peisistratos nastolil tyranidu. Tu formu vlády, které se tak velmi obával Solón, jenž dopředu tvrdil, že za tyrannis si lid může sám, tak ať „to“ potom nesvádí na bohy.

Zanedlouho byl Peisistratos však spojenou akcí Lykurga a Megaklea zbaven moci. Po dohodě s Megakleem, jenž mu dal svou dceru za manželku, se znovu ujal na krátkou dobu vlády v Athénách. Spojenectví obou mužů nemělo dlouhé trvání a Peisistratos musel z Athén uprchnout. Odešel do Makedonie, poté do Thrákie, kde si v dolech na stříbro, nacházejících se v pohoří Pangaion, opatřil další finanční prostředky. S vojskem, které si pořídil, pak vtrhl v roce 546 před Kr. do Attiky a nastolil s konečnou platností svou tyranidu v Athénách (Marek, 2008). 8

Abychom si ujasnili termín tyrannis, nahlédneme opět do Slovníku cizích slov pro nové století (2008, s. 392), který praví: „tyran, řec., hist. ve starověkém Řecku samovládce, který se dostal k moci nezákonným způsobem, samozvaný diktátor, přen. krutovládce“.9 Řekové výrazem tyrannos označovali občany, kteří využili rozbrojů v obcích a chopili se ozbrojeným zásahem samovlády. Zbavili moci aristokracii. Tyrani sice sledovali své osobní zájmy - aby si udrželi moc, zároveň ale napomáhali hospodářskému a kulturnímu rozvoji obcí, nad kterými vládli.

 

  2.5 Peisistratos - mezník mezi tyrranis a demokracií

 

Peisistratos, aristokrat, si udržel moc v letech 546 - 527 př. Kr. Jak jsem již zmínila, Solónovy zákony zrušeny nebyly. Období jeho vlády je označováno prvním athénským zlatým věkem. Důvody vypíši pro přehlednost v bodech
(dle Volného, 2000)10.

·         zlepšení postavení zemědělců

·         rozvoj řemesel a obchodu

·         chrám bohyně Athény

·         stavba vodních nádrží

·         efektivní využití stříbra z dolů nejen na budování, ale i na ražbu prvních athénských minci tetradrachem

·         zisk Salamíny (ostrov)

·         skutečné rozdělení půdy → půda pro bezzemky

 

Musím ale zmínit i nechvalná fakta. Kladné a záporné „body“ berme jako celkové zhodnocení řecké Peisistratovy tyranidy. Nyní je tedy třeba zmínit i ne moc příjemné záležitosti spojené s touto tyranidou.  Do Athén se kromě pšenice dováželi totiž
i otroci, kteří pracovali místo svobodných Athéňanů. Otroků využívali zámožní rolníci, kteří díky této levné pracovní síle měli ohromné zisky. Nemohl nastat tzv. „rovný stav“ mezi rolníky, natož pak mezi aristokraty. Peisistratos uvalil na chudší rolníky daň ve výši jedné desetiny jejich úrody, čímž je dostal do značných existenčních potíží.

 

  2.6 Konec tyrannis, nástup demokracie

 

Po Peisistratově smrti moc převzali jeho dva synové - Hippiás a Hipparchos. Nejprve byli „umírnění“. Záhy si však začali žít nad poměry - právě díky své moci a vlivu. Zřídili si nákladný dvůr, s čímž lid pochopitelně nebyl spokojen. Roku 514 před Kristem byl spáchán úspěšný atentát na mladšího Hipparcha. Hippiás se i přes tento incident dál snažil svou moc za každou cenu upevnit. Jeho odpůrců však bylo tolik, že ho roku 510 př. n. l. vypudili z Athén (Marek, Oliva, Charvát, 2008). 11

 

  3 Od konce tyrannis po demokrata KleisthEna

 

  3.1 Před Kleistheném

 

Po vypuzení Hippia a odstranění tyranidy nastaly v Athénách obrovské zmatky. Eupatridé, tedy aristokraté, se domnívali, že nastal právě jejich čas. Přáli si získat tehdejší slávu a moc. Aristokraty podporoval dříve i Kleisthenés, Alkmeónovec. Otec Kleisthena byl Megaklés, který podporoval bohatší řemeslníky a obchodníky.

Kleisthenés se rozhodl nepodporovat aristokraty. V čele aristokratů stál Isagorás (vnuk tyrana), který s Kleistheném bojoval. Nejprve byl úspěšnější Isagorás, kterého podporovali Sparťané. Lid však věřil Kleisthenovi. Možná i proto, že právě rod Alkmeónovců, ze kterého Kleisthenés vzešel, se zasloužil o skončení tyranidy. S pomocí lidu Kleisthenés začal prosazovat důležité reformy.

 

  3.2 Kleisthenés začíná

 

Prvním krokem Kleisthena k lidu bylo to, že odstranil v tu dobu stále výraznou moc aristokratů. Postupoval velice chytře a zároveň razantně. Attiku rozdělil na deset celků, místo dosavadních 4 Solónových fýl. Tak vznikl předpoklad pro rovnost občanů. Celá Attika měla tři oblasti - městskou, přímořskou a vnitrozemskou. Každá tato oblast byla rozdělena na deset trittyí (třetin). Vzniklo 30 částí, 10 městských, 10 přímořských, 10 vnitrozemských. Ze tří tritií vznikla 1 fýla. Poté ustanovil radu pěti set, z každé fýly bylo 50 zástupců, kteří byli voleni losem. Každý občan se mohl stát členem této rady (búlé) pouze dvakrát za život. Rada měla za úkol projednávat návrhy a předkládala je sněmu. Fýly také vybíraly daně, volily 10 stratégů, kteří měli na starost vojenské oddíly. Za plnoprávného občana v té době stále nebyl považován otrok, ani usedlý cizinec (métoik). Jistá práva ale měli - právo na majetek a právo na ochranu. (Marek, Oliva, Charvát, 2008)12

Kleisthenés se ani trochu nezamlouval Iságorovi a Kléomenovi (spartský král). Vypudili Kleisthena a jeho stoupence. Ne však na dlouho. Athénští obyvatelé si Kleisthena oblíbili. Aristokraté museli raději prchnout. Kleisthenés se mohl konečně naplno zabývat reformami.

  3.3 Kleisthenova ústava a reformy

 

Kleisthenés demokratickou ústavu vytvořil roku 508 př. Kr. Její podstatu jsem již zmiňovala. Ústava především zbavila výhradního postavení aristokracie, nově rozdělila Attiku na 3 oblasti. Nejnižší správní jednotkou byl démos - vesnické sídlo. Byla ustanovena rada pěti set, ve které se předseda (epistatés) střídal dokonce denně. Tuto funkci bylo možno vykonávat pouze jednou za život. Státní pokladnu mělo na starost 10 volených pokladníků. Kleisthenés přišel s novinkou - zavedl ostrakismus. Nyní otázka. Proč můžeme Kleisthenovu ústavu považovat za demokratickou? Protože se mohli na správě obce podílet i drobní rolníci, zeugíté. Na rozdíl od Solónovy ústavy se správou nezabývali jen ti z první a druhé třídy.

  3.4 Ostrakismus

Řecké slovo ostrakon se překládá jako střep. Ostrakismus se pak označuje jako typ lidového soudu v Athénách, o kterém je zmínka v Kleisthenově ústavě. O tom, zda vznikne tato forma soudu bylo rozhodnuto na sněmu - ekklésia (svoláván pravidelně, 40krát za rok, účastníky byli muži starší dvaceti let). Soud se konal jednou za rok. Když se měl soud uskutečnit, byli svoláni občané. Každý mohl napsat na hliněný střep jméno muže, který ohrožuje demokracii, tudíž je pro stát nebezpečný. Aby mohl být onen nebezpečný muž ostrakizován (vyloučen ze společnosti a odejít do vyhnanství na 10 let), muselo se hlasování zúčastnit 6 000 občanů. Pokud tato podmínka byla splněna, rozhodovala většina. Nikoho ale už nezajímalo, zda byl dotyčný vinný či nikoli. Musím podotknout, že ostrakizovaný muž měl po návratu z ciziny právo na svůj původní majetek, který mu mezitím opatrovala rodina. Po návratu z vyhnanství dotyčný dokonce nebyl ani nijak hlídán, protože se vyhánělo „radši“. Tedy preventivně a pro jistotu.

Na ostrakismus můžeme nahlížet z mnoha úhlů pohledu. Vyhoštěni například byli i významní athénští občané, například Miltiadés (vítěz Marathónské bitvy) nebo Themistoklés (vítěz ze Salamíny). Je třeba si uvědomit, že tento systém umožňoval legitimně vyhostit každého, kdo jen trochu vybočoval ze žádaného modelu chování a projevování. Thémistokles byl ten, který nezvykle vybočoval, stal se tedy jedincem, nikoliv davem. Právě proto byl vyhoštěn. (Kerrigan, 2011)13

Musím ale ještě podotknout, že žen se athénská demokracie vůbec netýkala! Na druhou stranu - kromě žen a otroků mohl volit každý, což bylo v té době velice pokrokové a já to hodnotím velmi kladně. Ve druhé polovině 5. stol. př. Kr. už případy ostrakismu známy nejsou.

 

  3.5 Kleisthenés - shrnutí

        Kleisthenés (původně archon) vydal ústavu. Novým státním zřízením byla demokracie (démos = lid). Na rozdíl od Solóna zcela zrušil původní uspořádání v Athénách – tím mám na mysli majetkové uspořádání. Byly zavedeny fýly (složeny z jednotlivých obcí - dém). Vládu pak tvořilo 50 volených zástupců (prytanů). Lidové shromáždění (búlé), tvořili zástupci z jednotlivých fýl. Mohla by se naskytnout otázka: Co skutečně stálo za zavedením ostrakismu? Kleisthenés se bál opakované tyranidy. 
       A právě tato obava mohla být jedním z důvodů. Kleisthenés si uhájil hlavní slovo v Athénách a zbavil se případných konkurentů. Proč se mu toto povedlo celkem bez velkého odporu, byla možnost legitimně vyhnat své potenciální konkurenty díky výše popsanému ostrakismu.

 

 

ZÁVĚR

 

Jako svůj krátkodobý cíl jsem si stanovila zhodnotit, zda je výhodnější vláda archonta nebo tyrana.

Cíl je sice jasně definován, avšak cesta k němu s novými a novými informacemi čím dál obtížnější. A tak jsem koumala a zkoumala. Cestu k výslednému zjištění popisuje seminární práce, ve které je pro lepší přehlednost vždy na konci kapitoly obsaženo krátké shrnutí

Pojem archontes označuje vládce. Termín tyran označuje vládu jedince. Archontů bylo více. Tyran byl jeden. Archon byl řádně volen. Tyran nikoliv. Archon byl podporován spíše urozenějšími občany (myšleno z řad aristokratů). Tyran byl podporován tzv. širokou veřejností (jak bychom řekli dnes). Původně se archontem nemohl stát jen tak někdo. Tyranem ano.

Solón, archon, nastoupil po Drakónovi. Lid si oddychl, poněvadž Drakóntovy zákony byly velmi kruté. Solón je do značné míry zmírnil. Nastolil timokracii. Omezil moc aristokratů, avšak jeho omezení se netýkalo pouze jich.  Prostý lid (rolníci bez půdy) měl stále jen základní občanská práva a na moci se stejně podíleli jen „ti lepší“. Solón vše držel rukou pevnou. Po jeho odchodu se jasně projevila vůle lidu, která žádala změnu.  Změnu, která šla proti jeho opatřením. Lid (většina společnosti bez práv) si na trůn dosadil Peisistrata. Tyrana. Hrůza? Nemyslím.

Peisistratos začal konečně plnit jednak své, jednak i Solónovy sliby. Půdu skutečně rozdělil, obchod vzkvétal. Svého vrcholu dosáhla i kultura. Ovšem aby mohl tyran vládnout sám, musel vládnout ku prospěchu lidu. Peisistratos se skutečně snažil. Hodnotím jej jako pozitivního tyrana. Slovo tyran nabylo hanlivého významu až za krátké vlády Peisistratových synů, což je pochopitelné. Aristokraté opět čekali na jejich den D. Jejich šance na vládnutí vzaly ale za své poté, co se moci chopil Kleisthenés. Za jeho časů vše podléhala kontrole (rady, soudy, vojenství, pokladna). Kleisthenés se snažil, aby se na moci směli podílet všichni. Tedy až na výjimku – otroky. Přesto již v tuto chvíli můžeme hovořit o demokratickém státním uspořádání.

 



SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

 

BARTONĚK, Antonín. Světem starých Řeků. 1. vydání Praha: Orbis, 1977. ISBN 11-014-77

KERRIGAN, Michael. Lidé starověku: co nám o sobě řekli - Řecko. 1. vydání Praha: 2011. ISBN 978-80-247-3791-1

MAREK, V., OLIVA, P., CHARVÁT, P. Encyklopedie dějin starověku. 1. vydání Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-201-8

OLIVA, Pavel. Kolébka demokracie: Dějiny a kultura klasického Řecka 5.-4. stol. př. n. l. vydání Praha: Arista, 2000. ISBN 80-86410-04-8

OLIVA, Pavel. Raná řecká tyrannis: Studie k otázce vzniku státu. 1. vydání Praha: nakl. Československá akademie věd, 1954. 301 02/65-7642/5/53/III/2-180

OSBORNE, Robin. Dějiny klasického Řecka. 1. vydání Praha: GradaPublishing, 2010. ISBN 978-80-247-3233-6

PRAVDOVÁ, Marie. Starověké Řecko, čítanka k dějinám starověku. 1. vydání Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. ISNB 14-607-73

VOLNÝ, Zdeněk a kol. Toulky minulostí světa 2: Zlatá éra dějin: starověké Řecko. 1. vydání Praha: Baronet a VIA FACTI, 2000. ISNB 80-238-5708-8

 

 

CITACE

 

1- OSBORNE, Robin. Dějiny klasického Řecka. 1. vydání Praha: GradaPublishing, 2010. ISBN 978-80-247-3233-6, s. 24

2- VOLNÝ, Zdeněk a kol. Toulky minulostí světa 2: Zlatá éra dějin: starověké Řecko. 1. vydání Praha: Baronet a VIA FACTI, 2000. ISNB 80-238-5708-8, s. 72

3- LINHART, Jiří a kol. Slovník cizích slov pro nové století. 1. vydání Litvínov: Dialog, 2008. ISBN 80-7382-006-4, s. 377

4- OLIVA, Pavel. Raná řecká tyrannis: Studie k otázce vzniku státu. 1. vydání Praha: nakl. Československá akademie věd, 1954. 301 02/65-7642/5/53/III/2-180, s. 302

5- tamtéž, s. 302

6- tamtéž, s. 309

7- tamtéž, s. 314

8- MAREK, V., OLIVA, P., CHARVÁT, P. Encyklopedie dějin starověku. 1. vydání Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-201-8, s. 476

9 - 3- LINHART, Jiří a kol. Slovník cizích slov pro nové století. 1. vydání Litvínov: Dialog, 2008. ISBN 80-7382-006-4, s. 392

10 - VOLNÝ, Zdeněk a kol. Toulky minulostí světa 2: Zlatá éra dějin: starověké Řecko. 1. vydání Praha: Baronet a VIA FACTI, 2000. ISNB 80-238-5708-8, s. 47

11 - MAREK, V., OLIVA, P., CHARVÁT, P. Encyklopedie dějin starověku. 1. vydání Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-201-8, s. 447

12 - tamtéž, s. 210

13 - KERRIGAN, Michael. Lidé starověku: co nám o sobě řekli - Řecko. 1. vydání Praha: 2011. ISBN 978-80-247-3791-1, s. 36-37, s. 61
















 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA